Historie
Něco o historii vesnice Pátek.
OSM SET LET PÁTKU NAD OHŘÍ
V roce 2006 tomu bylo 800 let, kdy bylo poprvé písemně zaznamenáno jméno Pátek. Stalo se tak v roce 1196. Tvar tehdejšího jména vesnice byl "Patcha" a byl uveden v listině, ve které kníže-biskup Jindřich Břetislav potvrzuje dar, který obdržel klášter v Mašťově od šlechtice Milhosta.
Mezi darovanými vesnicemi byl i Pátek. V posledních letech se o této listině v odborných kruzích vedou spory. Někteří badatelé tvrdí, že se zmíněný Pátek nalézal jinde a tedy se prý nejedná o Pátek nad Ohří.
Ovšem ještě před tím, než se jméno vesnice Pátek objevilo v listinách, žili zde lidé. Při výkopových pracích na stavbě železnice v roce 1901 bylo objeveno paleolitické ohniště se zbytky primitivních nástrojů, vyrobených ze sobích a jeleních parohů. U ohniště bylo prokázáno jeho opakované používání, což je důkazem, že místo bylo využíváno v rozmezí před 30-50 tisíci lety.
Ale vraťme se do roku 1196. Protože se nezdařilo založení zmíněného kláštera v Mašťově, pro který byl Pátek darován, připadla ves jinému církevnímu řádu. Byl to řád premonstrátů se sídlem v Praze na Strahově.
Strahovský klášter vlastnil panství pátecké až do husitských válek. Za tu dlouhou dobu zde vybudoval centrum svého panství, pod které spadaly okolní vesnice Radonice, Stradonice, Volenice, Kystra a další.
O poměrech v samotné vesnici nám vypovídá urbář z roku 1410. Ten obsahuje popis vesnice. Žilo zde 26 hospodářů s rodinami. Každé hospodářství muselo každoročně vrchnosti odvést 72 grošů, šest kuřat, 60 vajec, 1 fůru sena a postavit 6 ženců, 4 na žatvu ozimů a 2 na jarní žatvu. Kromě toho musel každý hospodář platit 20 grošů královské berně, dále 33 grošů generální berně a z každého lánu půl groše.
Urbář povoloval poddaným volnou dispozici s movitým a nemovitým majetkem, pozemky však nesměli prodat žádnému šlechtici.
V urbáři je dále zmínka o dvou ostrovech na řece Ohři, mlýnském a klášterním, dále je zde první zmínka o jezu na řece Ohři a o mlýně a také o třech rybnících u Stradonic.
Jsou zde podmínky pro krčmáře, ten nesměl krátit míru piva, musel mít vždy dostatek masa a chleba a nesměl trpět hazardní hry.
Osudy Pátku v období husitských válek jsou spletité. Po roce 1421 je uváděn jako majitel Jakoubek z Vřesovic, který si panství přivlastnil. Král Zikmund však pátecký majetek nechal připsat Janovi z Vartemberka jako odměnu za jím poskytnuté služby při bojích proti husitům. Jakoubek ale svůj majetek Vartemberkovi nevydal. Vlastníkem zůstal i nadále.
V roce 1436 v Žatci přislíbil král Zikmund Jakoubkovi jeho pátecké zboží, ale jednalo se pouze o ústní slib, žádná listina podepsána nebyla. Proto při revizi šlechtického majetku v roce 1454 nemohl Jakoubek své vlastnictví nijak písemně dokázat a musel se tedy majetku vzdát a to ve prospěch Viléma z Konic.
Od roku 1474 je historie Pátku spojena s třemi generacemi Klinštejnů. Jednalo se o Jindřicha, jeho syny Jana, Čeňka a jeho vnuka Jana. Posledně jmenovaný dal roku 1523, se svolením krále Ludvíka, opravit páteckou tvrz. Ta byla postavena již v době, kdy pátecké panství vlastnil řád premonstrátů.
Dcera Jana Klinštejna, Magdaléna, přinesla Pátek věnem svému manželovi Janovi z Lobkovic. Ten dal přestavět dosavadní tvrz na renesanční zámek. Stalo se tak v letech 1544 až 1557. Tím stavební ruch na Pátku neskončil. V roce 1567 dal Jan pod zámkem vybudovat velký renesanční mlýn s bohatými atikovými štíty, ozdobenými figurálním a ornamentálním sgrafity. Část této výzdoby se dodnes zachovala na severním a jižním štítu mlýna.
Jan z Lobkovic na svém panství 14.-15. dubna 1586 hostil významné hosty: Viléma z Rožmberka, nejmocnějšího velmože Čech, a Jaroslava ze Smiřic, presidenta české komory.
Po smrti Jana získal pátecké panství Kryštof mladší z Lobkovic. Z oné doby se zachoval popis panství, sepsaný 15. června 1587 na popud Kryštofa. Panství tehdy obsahovalo: zámek Lusthaus, při témž zámku dvůr s ovčínem, louku, mlýn s pěti moučními koly, mlýn koreční s 2 koly s pilou, řeku Ohře, potůček z Dýbře, loužek, les proti Volenicům, dvůr Dýbeř, mlýn s jedním kolem, štěpnice.
Dalším majitelem panství byl Kryštofův syn Jan Kryštof, ten zemřel roku 1614 bezdětný. Majetek proto připadl Alžbětě z Lobkovic, Janu Libštejnskému z Kolovrat a Vilému mladšímu z Lobkovic. Ti roku 1614 prodali Pátek Jiřímu Štěpánu ze Šternberka.
Po jeho smrti v roce 1633 se o majetek rozdělili jeho synové Jan, Rudolf a Adam, posledně jmenovanému připadl právě Pátek. Ve stejné době vznesl řád premonstrátů žádost o opětovné nabytí svého bývalého majetku.
Vdova po Adamovi ze Šternberka, ten zemřel okolo roku 1657, se znovu provdala za Jana Karla Hložka ze Žampachu. Po jeho smrti připadlo panství opět podruhé ovdovělé Anně Františce. Ta několik týdnů po smrti manžela prodala majetek Lidmile Benigně hraběnce Šternberkové. Po její smrti prodal její dědic Václav Vojtěch hrabě ze Šternberka, roku 1676, panství Gundakarovi z Dietrichsteina.
V době, kdy byl Pátek v majetku Dietrichsteinů, došlo k další přestavbě zámku. Stalo se tak roku 1693, kdy byl stávající renesanční zámeček, který hrozil zřícením do řeky Ohře, stržen a na jeho místě byl postaven barokní zámek.
Projektantem a stavitelem byl Antonio Porta, který například stavěl zámek v Libochovicích a nebo barokní špitál v Lounech.
Rod Dietrichsteinů vlastnil pátecké panství až do roku 1710, tehdy jej znovu získal řád premonstrátů, který o to usiloval již celé století.
Na začátku 18. století na výzdobě zámku pracoval řádový premonstrátský malíř Siardus Nosecký. Postupně vyzdobil freskami místnost v přízemí, která tehdy sloužila jako letní jídelna a také strop zámecké kaple.
V 18. století byl Pátek sužován vojsky, která přes něj táhla. Bylo to v roce 1757, kdy pruské vojsko vydrancovalo okolí a v samotném Pátku se usídlilo na 600 vojáků, kteří požadovali "výpalné". O dva roky později Pátkem táhlo opět pruské vojsko směrem na Louny.
V roce 1870 bylo na Pátku registrováno 74 domů a 436 obyvatel. Byl zde zámek, poplužní dvůr, pivovar, mlýn s pekárnou a zahradnictví. Kromě převažujícího zemědělství bylo na Pátku hodně řemesel a živností: čtyři ševci, dva krejčí, čtyři švadleny, holič, dva truhláři, sedlář, zámečník, hodinář, dva kováři, několik tesařů a zedníků, dva řezníci, dva hostinští, tři obchodníci, zahradník, zelinář.
V 17. a 18. století se na Pátku narodili a nebo žili zajímaví lidé, kteří dosáhli úspěchů daleko za hranicemi katastru obce. V sedmnáctém století to byl houslařský mistr Lanz, o kterém se nezachovalo mnoho zpráv. Více víme o další houslařské rodině z Pátku. Byla to rodina Bendů, jejichž výrobky dosáhli světové úrovně. Jeden exemplář jejich houslí je uložen v Národním muzeu v Praze.
Na konci 18. století v roce 1791 se na Pátku narodil Bedřich Schnirch, inženýr, projektant a inspektor c. a k. státní dráhy v Praze. Ten se stal předním evropským odborníkem na stavbu řetězových mostů. Podle jeho návrhu byl v letech 1823 - 1824 postaven první řetězový most na evropském kontinentu. Spojoval břehy jednoho z ramen řeky Moravy ve Strážnici. Další jeho projekt byl realizován v Praze. Pod jeho vedením zde byl postaven řetězový most přes Vltavu. Most byl pojmenován po císaři Františku I. a byl dostavěn v říjnu 1841.
Část oficiální technické literatury připisuje B. Schnirchovi autorství mostů v Lokti nad Ohří, Žatci, Poděbradech a Podolsku. U některých z těchto projektů lze nalézt přímé souvislosti s jeho osobou, u dalších byl pravděpodobně pouze inspektorem a nebo iniciátorem projektů.
V devatenáctém století byl Pátek spojen s několika cestovateli, kteří se zde sice nenarodili, ale prožili zde své mládí. Prvním z nich byl Benedikt Roezl, který se narodil roku 1824 v Horoměřicích u Prahy, kde jeho otec pracoval jako zahradník na panství Strahovského kláštera. V roce 1829 se Roezlova rodina přestěhovala na Pátek. Zde mladý Benedikt navštěvoval místní školu; to bylo jediné školní vzdělání, které získal. Následovaly jen tři roky učení v zámeckých zahradách v Děčíně.
Po vyučení v roce 1840 odešel z Děčína a několik let praktikoval v známých evropských zahradách a zahradnictvích. Osudovým rokem pro B. Roezla byl rok 1846. Tehdy získal místo v zahradnictví L. van Houtteho v Gentu, odkud odcestoval roku 1855 do Ameriky.
V Americe se nejdříve usadil v USA, ale nepříznivé podmínky jej donutily, aby přesídlil do Mexika. Zde, v hlavním městě, získal se svým francouzským přítelem L. Chabém hostinec. V té době podnikal první výlety do okolí, na kterých sbíral rostliny, které posílal do Evropy. To bylo jeho cílem po celou dobu pobytu v Americe. Tu procestoval i přes to, že si v roce 1868 poranil ruku, která mu musela být amputována.
Na svých cestách navštívil Kanadu, USA, Střední a Jižní Ameriku. Objevil několik do té doby neznámých rostlin a stal se ve světě uznávaným cestovatelem. V Čechách se mu dostalo uznání až po jeho smrti, kdy mu byl v roce 1898 v Praze postaven pomník. Stalo se tak dříve než měli v Praze pomník jiní čeští velikáni, jako například Jan Hus, Jan Žižka nebo František Palacký.
Své cesty po americkém kontinentu podnikal B. Roezl v letech 1855 - 1875. Celkem podnikl tři výpravy, na některých z nich jej doprovázeli jeho synovci Eduard a František Klabochovi a Bohumil Houda. Když v roce 1875 Roezl opustil Ameriku a usadil se natrvalo v Čechách, zmínění synovci pokračovali ve sběrech rostlin, posílali je strýci do Prahy a ten zde organizoval jejich prodej.
Zajímavým dokladem o B. Roezlovi, jeho synovci Eduardu Klabochovi a dalším cestovateli Emilu Holubovi je část pozůstalosti E. Klabocha, která se nachází v Náprstkově muzeu v Praze. Jedná se o vzpomínky na mládí, které prožil E. Klaboch na Pátku u svého dědečka Vincenta Roezla, Benediktova otce. E. Klaboch byl spolužákem E. Holuba a vzpomíná na Emilovo kresebné nadání, vášeň pro sběr minerálů a archeologických nálezů a také na mnoho společných příhod.
V Náprstkově muzeu se zachovala i jiná zajímavá listina. Jedná se o překlad článku B. Roezla, psaný otcem E. Holuba. Dr. Holub starší se totiž zajímal o Roezlovy cesty a požádal jej, zda by mu neposlal zmíněný článek, který byl psán německy a on si ho poté přeložil.
Zmíněný cestovatel Emil Holub se narodil v Holicích v roce 1847. Rodina se však roku 1857 přestěhovala na Pátek. Emil Holub poté studoval na gymnáziu v Žatci a Praze a dále na lékařské fakultě. V roce 1872 odcestoval do jižní Afriky. Zde se stal lékařem na diamantových polích nedaleko Johannesburku a odtud podnikal výzkumné cesty do nitra kontinentu.
Na svých cestách sbíral etnografické předměty, přírodniny a jiné věci. Díky nim mohl uspořádat přednáškové turné ve Vídni a v Praze a také několik výstav, kde své sbírky představoval veřejnosti. Pokusil se zorganizovat africké muzeum, což se mu nepodařilo, své sbírky proto nabídl tehdejšímu Českému muzeu (nyní Národní muzeum). Tehdejší ředitel A. Frič toto však odmítl, a tak E. Holub několik tisíc předmětů nabídl některým muzeím v Evropě, která nabídku přijala. Holub sám se odebral do Vídně, kde rok u 1902 zemřel.
Roku 1862 se na Pátku narodil další významný člověk, malíř Václav Březina. Vystudoval pražskou Akademii, byl žákem slavné Mařákovy krajinářské školy. Jeho dílo je možné zhlédnout v Národním divadle,na jehož výzdobě se podílel. Další jeho obrazy zobrazují krajinu jeho rodného Poohří a krajinu z okolí Jindřichova Hradce, kam se odstěhoval a kde si otevřel malířskou školu. Zemřel roku 1906 a je pohřben v Bělohradě.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]
* * *
V první části jsme se věnovali historii Pátku až do poloviny 19. století, včetně významných osobností. Nyní se budeme zabývat událostmi posledních 150 let.
V roce 1866 táhla Pátkem baterie pruského dělostřelectva, která se usadila v Košticích, a setnina pěchoty, ta zůstala v Radonicích. Ve vesnici tyto vojenské jednotky nenapáchaly větší škodu, ale po jejich odchodu vypukla v obci epidemie cholery. Nebyl to však první doložený případ cholerové epidemie, ta zde řádila již v letech 1831 a 1851.
V druhé polovině devatenáctého století došlo na Pátku k několika významným událostem. Bylo to založení hasičského sboru v roce 1883 a divadelního spolku, majícího jméno „Čtenářsko – ochotnický spolek Karel Havlíček Borovský“ v roce 1899. Nejvýznamnější událostí v životě vesnice však byla v letech 1858 – 1860 stavba první obecní školy. Do té doby se vyučovalo vždy v domech, kde bydlel učitel. Písemné záznamy se nám o tom dochovaly jak z roku 1699–1703, tak i z pozdějších let, od roku 1789 je můžeme sledovat nepřetržitě až do současnosti.
Roku 1855 bylo na veřejné obecní schůzi rozhodnuto, že bude zřízena škola, a to jednopatrová. C. a k. okresní úřad však stavbu schválil s podmínkou, že se bude jednat o přízemní budovu.
V červnu roku 1858 byl slavnostně položen základní kámen nové stavby. Ta byla dostavěna v květnu roku 1860 a tehdy byla také slavnostně vysvěcena.
V té době byla pátecká škola obecním majetkem. V listopadu roku 1860 však podepsala obec Pátek dohodu s opatem strahovského kláštera, podle které patronát nad školou přebral řád premonstrátů. To například znamenalo, že řád měl právo dosazovat učitele. Tak tomu bylo až do roku 1869, tehdy opět škola přešla do správy obce. Nová školní budova sloužila až do roku 1904, kdy byla postavena škola nová.
O této stavbě se začalo uvažovat již na konci 19. století. Stávající budova již totiž nestačila pojmout školní děti, kterých bylo některé roky až sedmdesát.
Zajímavá je rychlost práce na stavbě školy. Jednopatrová budova byla postavena za šest měsíců. Stavba, která stála na pozemku budoucí školy, byla bourána v březnu a již v září byla nová škola vysvěcena. Celý následující školní rok však trvalo její úplné zařízení, chyběly totiž tabule, katedry, židle a jiné věci.
Na začátku našeho století proběhla nedaleko Pátku ještě jedna velká stavba. Byla to stavba železniční tratě spojující Louny a Libochovice. Se stavbou se začalo roku 1901 a příští rok byla bez velkých oslav otevřena.
Do osudu Pátku pak nepříznivě zasáhla první světová válka. Postupně bylo do války odvedeno asi 100 mužů. Z nich 12 padlo a 7 vojáků vstoupilo do legií. Obec postihly i nucené rekvizice a poukázkový výdej potravin.
Konec války a vznik republiky v roce 1918 byl oslaven všeobecným nadšením.
V meziválečném období byl Pátek klidnou vesnicí, která si žila svým vlastním životem. Zlom nastal okupací Čech německou armádou. Ta změnila poklidný ráz Pátku.
Ve zmíněném období byli dva zaměstnanci velkostatku, příslušníci německé národnosti, povoláni do německé armády. Jeden pátecký občan byl umučen v koncentračním táboře Osvětim.
***
Bouřlivě prožívali pátečtí první květnové dny roku 1945. V zámku na Pátku byla ubytována malá německá posádka – 47 důstojníků a mužstvo. Ta byla 5. května místními obyvateli odzbrojena a společně s německými uprchlíky byla internována v místním hostinci. Pravděpodobně z důvodů jejich osvobození a dopravení do Loun přijela na Pátek 7. 5. 1945 tři nákladní auta s německými vojáky. Po jejich příjezdu byli zadržovaní Němci osvobozeni.
V té době byli v mlýně zajati dva příslušníci odboje Ing. Vratislav Voral a Karel Strejc, kteří byli posléze zastřeleni. Po obsazení Pátku německá armáda hlídkovala po obci. Došlo dokonce k několika incidentům, při kterých němečtí vojáci zahájili palbu na obyvatele. Ale v samotné obci již ke ztrátám na lidských životech nedošlo.
Jinak to dopadlo při přestřelce, která se rozpoutala na poli mezi Pátkem a Strádonicemi. Zde šlo několik občanů z Peruce na pomoc Pátku. Narazili však na německé vojáky, kteří jejich postup zastavili palbou z pušek a kulometů. Na místě zůstalo šest mrtvých Čechů. Po tomto incidentu Němci odjeli zpět do Loun. V okolí vesnice se ještě několikrát v následujících dnech objevili ustupující němečtí vojáci. Vše skončilo příchodem Rudé armády 10. května.
Další poválečné dění v obci bylo poznamenáno událostmi celostátního charakteru. Majetek premonstrátského velkostatku byl vyvlastněn a rozparcelován. Jednotlivé části byly rozděleny malorolníkům a sousedním obcím.
V samotném zámku byla umístěna Okresní politická škola, následoval Oblastní zemědělský archív, jehož jednu část tvořil bývalý rodinný lobkovický archiv. Od roku 1961 byla v zámku úřadovna MNV, knihovna a vývařovna JZD. O několik let později zde byla umístěna mateřská školka.
Jednotné zemědělské družstvo bylo na Pátku založeno v roce 1951, ale i přestov obci zůstalo několik soukromých zemědělců. V letech 1955 – 1956 ze zemědělského družstva vystoupilo několik členů, protože nebyli spokojeni s jeho hospodařením. Po několika letech však většina z nich opět do družstva vstoupila.
Následně bylo družstvo sloučeno s okolními družstvy v Radonicích a ve Strádonicích a takto vzniklý celek byl o několik let později připojen k zemědělskému družstvu na Peruci.
Podobný osud měl i Místní národní výbor. Nejprve byl Pátek samostatnou vesnicí, později k němu byly připojeny Radonice, Strádonice. Dnes spadá pod Obecní úřad Peruc.
Spolková činnost v poválečném období postupně upadala. Do počátku 90. let zůstal činný Sbor dobrovolných hasičů, Tělovýchovná jednota a několik menších zájmových organizací.
Do školy, která byla v určitém období centrem života obce, dnes dochází jen dvanáct dětí. Část mladých rodin v uplynulých letech Pátek opustila a k začátku roku 1996 uváděla matrika na Pátku 223 trvale hlášených občanů s poměrně vysokým věkovým průměrem. Převážná část z nich jsou bývalí i současní členové zemědělského družstva. Svým charakterem se Pátek neliší od okolních vesnic.
Jaromír Tlustý [REGIZ 4 / 1996]
AD: OSM SET LET PÁTKU NAD OHŘÍ [REGIZ 1 / 1997]
Ke článku Jaromíra Tlustého, uveřejněného v REGIZu č. 3 a 4 / 1996 mám několik poznámek. Pátek nad Ohří zaujímá klíčové postavení v životě a vývoji našeho prvního a největšího cestovatele po Africe, dr. Emila Holuba. Víc si ho sice přivlastňují východočeské Holice, ale tam byl Holub jenom do svých deseti let. Pak se otec lékař přestěhoval s rodinou (manželkou a jedináčkem Emilem) do Pátku.
Dle mého názoru akci vymyslela, zajistila a realizovala cestovatelova matka, jíž patřil dům Na Pohořelci č. 8 (dnes Archív Národního muzea) a která pracovala pro premonstráty, kterým patřil i Pátek. Ti nabídli cestovatelovu otci výhodné místo a tak Holubovi v roce 1857 přesídlili. Emilovi bylo v té době, jak jsem již říkal, deset let. Bydleli v neoznačené uličce, lidově zvané Kozí. K řece Ohři to bylo tři minuty, k zámku, kde otec ordinoval, deset. Malý Emil za ním chodíval, cestou se toulal podél řeky, obdivoval velké kolonie vran (jež tam dodnes přežívají) a samozřejmě slavný mlýn. Pátek byl tehdy silnou obcí. Holubovi zde bydleli již tři roky, když při sčítání, roku 1870, zde bylo zaznamenáno 74 domů, 436 převážně v zemědělství pracujících obyvatel, ale i výjimečně řemeslníků a živnostníků: 5 ševců, 4 švadleny, 3 obchodníci, několik tesařů a zedníků, po dvou truhlářích, kovářích, hostinských, řeznících. Dále tu žil holič, sedlář, zámečník, hodinář, zahradník a zelinář. Dětí zde bylo sto. Holubovi se samozřejmě také často stýkali i s geniálním projektantem a stavitelem mostů Beřichem Schnirchem, který sem dojížděl.
Dvaadvaceti řádková charakteristika Emila Holuba v článku J. Tlustého je podána vcelku dobře. Citelně tu však chybí, případně nedostatečně je vylíčeno, že lovil africkou zvěř, jakož i jeho ohromná přednášková činnost po mnohých evropských městech (přednáškové pražské a vídeňské turné) stejně jako jeho činnost výstavní (rozhodně ne jen „několik výstav“). Mezi zajímavosti patří také obrovská, donedávna nepřekonaná africká výstava, která byla do Prahy dopravena v sedmdesáti (!) železničních vagónech. Emil Holub ji posléze nabídl Národnímu muzeu, jehož představitel, prof. Antonín Frič, ze řevnivosti Holubův dar odmítl s tím, že pro něj v Praze není místo. Poněkud zkreslující je také tvrzení J. Tlustého, že Holub několik tisíc předmětů nabídl některým evropským muzeím. Ve skutečnosti největší část svých sbírek Emil Holub rozdal. Dost jich obdržela nejen zmíněná muzea, ale i školy a města, která ho finančně podporovala při jeho cestách do Afriky.
Holub ze svého platil i zásilky a jejich dopravu, a na vídeňská nádraží je vozil koňským spřežením, které si k tomuto účelu opatřil. Poněkud scestně vyznívá i věta: „Holub se pak sám odebral do Vídně...“ – vždyť ve skutečnosti tam byl již mnoho let, od návratu z první cesty, tedy od roku 1879. Stěží dát Jaromíru Tlustému za tyto řádky absolutorium, nicméně unzávám, že Holub je pro badatele těžkým oříškem.
Po Holubových cestách jsem se sám vydal při psaní své první knihy Jihoafrické cesty Emila Holuba, která vyšla v Mladé frontě roku 1956 a o rok později slovensky v bratislavských Mladých letách. Tím jsem podnítil i pracovníka a nynějšího ředitele holického Afrického muzea a Památníku dr. Emila Holuba, pana Pavla Hladíka, k podobné cestě, jakož i ke korekci tvrdošíjně přežívajících názorů na vztah Holice – Holub. V Holubových stopách na Lounsku a Žatecku jsem se vydal opakovaně, nicméně o tom, o mé velké lásce k Lounsku, jež stále roste a sílí, ale i o dalších „objevech“ až v některém z dalších čísel REGIZu.
RNDr. Ctibor Votrubec
Roztoky u Prahy
O Cyrilu A. Strakovi, radonickém kaplanovi a pozdějším slavném strahovském bibliotékáři, se měli čtenáři tohoto listu dočíst již v letošním prvním čísle v článku J. Tlustého. Ten se jím zabýval především v souvislosti s jeho Paměťní knihou farní osady radonické, jedinečným zpracováním dějin statku Pátku nad Ohří. Mimochodem, tato farní kronika je jedinou kritickou monografií o pátecké oblasti a dosud nebyla publikována tiskem, ač by si to plně zasloužila.
Obraťme se však ještě do dob „předstrakovských“. Co je vlastně známo o premonstrátech, kteří působili v pátecké krajině, a to jak na Pátku, tak v Radonicích?
STRAHOVŠTÍ PREMONSTRÁTI,
RADONICE NAD OHŘÍ
A S. A. STRAKA
Strahovský klášter měl k Pátku nad Ohří dvojí vztah, jednak vlastnický ve smyslu feudálním, jednak provozoval na území duchovní správu. Vrchnostenská práva byla v předhusitské době vykonávána prostřednictvím členů řádů, kteří měli dohled nad vrchnostenskými dvory v jednotlivých vesnicích. Závislost obyvatel na vrchnosti nebyla příliš velká a vztah se ještě uvolnil zaváděním emfyteutického práva v průběhu čtrnáctého století.
Od husitských válek až do počátku 18. století byl Pátek odtržen od Strahova. V době pobělohorské se však podařilo restituovat právní nárok na něj, ale Pátek byl definitivně připojen až v desátých letech 18. století po složitých jednáních a za vydatného přispění tehdejšího strahovského opata Mariana Herrmanna. Tehdy také Strahov plně obnovil světskou i duchovní správu páteckého zboží. Od 18. století se tedy v Pátku střídali řeholní kanovníci ze Strahova ve dvou nejdůležitějších úřadech: jednak ve funkci inspektorů, což byl úřad ekonomické povahy, jednak v úřadu farářském. Inspektoři měli pochopitelně k ruce civilní personál, jemuž vládl jako nejvyšší světský úředník hejtman.
Princip, který byl na Strahově užíván pro systematické obsazovaní různých funkcí v duchovní i světské správě, bychom mohli dnes označit jako rotaci kádrů. Každému řeholníkovi byla po složení slibů přidělována jistá funkce, ve které byl dále střídán a nastupoval do jiného úřadu. Proto se můžeme mezi inspektory na Pátku setkat s výraznými osobnostmi, které vynikly v jiných oblastech, např. činností pedagogickou, apod.
Z těch inspektorů, kteří měli pro pátecké panství nějaký větší význam, bych chtěl zmínit především Emmericha Jana Křtitele Petříka. Narodil se a zemřel v Praze (1785-1860 na Strahově). V klášteře zastával řádovou funkci provisora, řečeno dnešními slovy ekonoma. Vlastnil sbírku mincí a vedle toho se věnoval přírodním vědám, jeho bohatá privátní knihovna byla posléze začleněna do fondů Strahovské knihovny. V rukopisné sbírce Strahovské knihovny je dále uloženo kolem 30 jeho nepublikovaných rukopisných prací, ve kterých se zabýval velmi různými tématy, počínaje pojednáním o sochách na Karlově mostě přes různé spisky numismatické až k mineralogii, entomologii a pomologii. V roce 1837 byl jmenován inspektorem na Pátku, mimochodem posledním, a působil tu až do r. 1860. Pro Lounsko má význam jeho Soupis brouků v okolí peruckém nalezených, dále In der Umgegend Pateks vorkommende Mineralien, tedy geologické pojednání o minerálech v okolí Pátku, a především stále ještě nezpracovaná a nedoceněná řada vpisků meteorologické povahy do hospodářských kalendářů v letech jeho působení na Pátku. Petřík si zaznamenával každý den ráno, v poledne a večer měření teploty a další meteorolgická pozorování (zataženo, oblačno, vítr, atd.). Kromě toho si všímal i extrémních jevů – povodní, vichřic apod. Jeho záznamy mají velký význam pro historickou meteorologii v lounské oblasti.
Mezi osobami, které měly s Pátkem co do činění především po stránce duchovní správy, je nemožno nepovšimnout si především kdysi velmi známého a populárního básníka Boleslava Jablonského. Jeho pravé jméno bylo Eugen Karel Tupý, ovšem jeho citlivé (nebo ješitné?) básnické srdce si raději vybralo lyričtější pseudonym.
Boleslav Jablonský pocházel z Kardašovy Řečice, vystudoval gymnasium v Jindřichově Hradci a po studiích filosofie v Praze vstoupil do Strahovského kláštera. Před ukončením noviciátu však klášter opustil, studoval práva a literaturu a na Strahov vrátil až v r. 1838. Po ukončení studia teologie a vysvěcení na kněze působil v letech 1843-1847 jako kaplan v Pátku. V té době vydal řadu básní, které byly publikovány ve sbírkách Písně milosti a Moudrost otcovská. Některé z nich se přímo týkaly Radonic nebo Pátku, např. V Pátku nad Ohří, Děcký [!] ples nebo oslavná báseň na výše zmíněného Emericha Petříka coby inspektora páteckého statku. Dnes se nám tyto básně budou zdát již dosti nestravitelné a patrně i nedokonalé, ve své době však patřily k vrcholům česky psané lyrické poezie. V r. 1847 byl Jablonský z vůle opata Zeidlera, jenž se obával Jablonského politické aktivity, jmenován proboštem ženského premonstrátského kláštera ve Zwierzynci u Krakova, kde působil až do své smrti (r. 1881). Pohřben byl na Vyšehradě.
Nyní se konečně dostáváme i k Cyrilu Strakovi. Stručně se o jeho životním běhu před tím, než přišel do Radonic, zmínil již J. Tlustý, proto začněme s popisem jeho osudů až od okamžiku, kdy byl designován kaplanem na řádové faře v Radonicích, tedy od 15. září 1893. Ve funkci kaplana působil – vyjma tříměsíčního období v polovině r. 1902, kdy byl po smrti tehdejšího faráře Eligia Trubla jmenován administrátorem fary – až do svého odchodu na Strahov v r. 1906.
O jeho činnosti duchovního nás informují koncepty kázání, jež se dodnes zachovaly v počtu 177 ve Strahovské knihovně. Písemná příprava dokumentuje jeho pečlivost a místa, kde kázání pronesl (vedle radonické farnosti i Slavětín, Chožov, Obora, Peruc, Louny, Koštice, Křesín, Vrbno) hovoří o jeho oblibě; ostatně se do Radonic vracel i v pozdějších letech.
Rozhodujícím momentem v počátcích Strakova radonického pobytu bylo jeho setkání se slavětínským farářem P. Františkem Štědrým v první polovině devadesátých let minulého století. Ten Straku začal brát k výkopům starých hrobů u Chrabřec, což Straka ocenil natolik, že zanechal svého oblíbeného mariáše! František Štědrý také naučil Straku základům historické práce s prameny a na slavětínské faže mu dal k dispozici nejen svou odbornou knihovnu, ale i knihařskou dílnu. Znalost knihařiny se Strakovi mnohokrát vyplatila při snímání zlomků z desek knih ve Strahovské knihovně i později při hodnocení a srovnávání starých knižních vazeb, na které se stal zvláště ke konci života nepřekonatelným odborníkem. Vzájemná korespondence, přerušená až Strakovou smrtí v r. 1927, dokumentuje jeho celoživotní přátelství se Štědrým.
Na popud Štědrého začal psát do odborných časopisů. Šlo nejenom o popis později zbořeného románského kostela Povýšení sv. Kříže v Radonicích, ale společně se Štědrým napsal i článek o dějinách škol na Lounsku. Štědrý jej také uvedl do historie umění, ke které měl Straka jako vynikající kreslíř blízký vztah.
Výsledkem historického bádání C. A. Straky v Radonicích se stala J. Tlustým zmíněná a popsaná Paměťní kniha farní osady Radonické. Jen na okraj dodávám, že hloubka, forma a historická přesnost a koncepce zpracování natolik zapůsobily na arcibiskupa kardinála Skrbenského, který při visitaci fary prohlásil, že takovou pamětnici ještě nikdy v životě neviděl. Není divu, že strahovský knihovník Isidor Zahradník doporučil při svém odchodu z knihovny na své místo právě nejnadanějšího a nejschopnějšího Cyrila Straku, zvláště když jej poznal osobně; Straka totiž trávil část dovolené ve strahovském klášterním archivu, kde vypisoval opatskou korespondenci, pořádal sbírku listin a vyhledával údaje o Pátku! Z radonické pamětnice zcela jasně vyplývá, že při jejím dokončení autor již zdaleka přerostl svého učitele.
V Radonicích spolupracoval C. A. Straka s ochotnickým spolkem Karel Havlíček Borovský, v němž i režíroval. V Praze při studiích patřily totiž návštěvy Národního divadla k jeho oblíbené zábavě a také po jeho návratu na Strahov byl častým návštěvníkem Národního divadla – mezi jeho přátele patřili herci jeho činohry i opery, např. Růžena Nasková.
V radonické škole také založil sbírku starožitností a společně s žáky pořádal vycházky do okolí. Žáci si svého katechetu docela oblíbili, neboť jim „neskočil“ na falešný nález prehistorického střepu, čímž si získal přirozenou autoritu. Některé své nálezy později daroval Museu království Českého. Jednalo se o bronzové a stříbrnou záušnici, jantarové perly a další.
V r. 1906 odešel Straka na Strahov, kde se stal pro dalších 21 let bibliotékářem. Jeho rozloučení s Radonicemi bylo více než dojemné a těžko uvěřit tomu, že farníky předstírané.
Čtenářsko-ochotnický spolek Karel Havlíček Borovský mu předal diplom prvního čestného člena spolku a poté následoval hold obce a spolků na jevišti, ženy byly v krojích a děti zpívaly písně. Při odchodu 13. března jej doprovodili obyvatelé a učitelé až na perucké nádraží.
Na Strahově se Straka stal po válce převorem, tedy jakožto zástupce konventu druhým mužem kláštera. V odborných kruzích dosáhl značného věhlasu především jako znalec historických knižních vazeb, prvotisků, renesančních starých tisků a také jeho reputace jako historika zdaleka přesáhla rámec klášterních zdí, jak o tom dodnes svědčí 5 knih a více než 100 větších či drobnějších studií.
J. Pařez [REGIZ 5 / 1997]
Z POZEMKOVÝCH KNIH BÝVALÉHO STATKU
PÁTEK NAD OHŘÍ
Zprvu vlastnil veškerou zemi panovník, ale s postupem doby se stal pozemkový majetek, který dával do správy jako léno svým leníkům, dědičným majetkem šlechty. Tak se začala šlechta podílet i na správě těchto panství a statků. Vedle toho byla z pravomocí panovníkových vyjmuta i některá církevní zařízení, např. kláštery.
Listinné zápisy, kterými se půda převáděla z majitele na majitele, byly posléze ne sice zcela vytlačeny, ale rozhodně nahrazovány zápisy do zemských desek, veřejných knih vedených při zemském soudu, jejichž vznik můžeme datovat do pol. 13. stol. Tam ovšem mohly vkládat jen svobodné osoby, tedy šlechta, některé církevní instituce a výjimečně i měšťané. Poddaní tzv. „deskový statek“ vlastnit nemohli, jejich vztah k půdě byl určován základním feudálním principem – feudálovi patří veškerá půda a ten ji poddaným pronajímá za naturální, později převážně finanční dávky. A tak se dozvídáme o jménech majitelů a o velikosti selských usedlostí především z urbářů, tedy soupisů poddanských povinností a platů.
Ve městech – v podstatě jakýchsi právních enklávách – se během 14. století začaly také vést veřejnoprávní knihy – tzv. městské knihy. Stejně jako desky zemské se týkaly různých odvětví právního života, jen s tím rozdílem, že byly vedeny pro právní okrsek města, takže měšťané své záležitosti neřešili u zemského soudu, ale ve městě. Mezi těmito knihami, jejichž vznik byl sice také inspirován zemskými deskami, ale ne podmíněn, byly i knihy, pojišťující a evidující majetek měšťanů uvnitř i vně městských hradeb.
Na konci patnáctého, ale především ve století šestnáctém se objevuje vlastně chronologicky poslední typ typicky české právní kultury veřejných knih – gruntovní kniha. V té době totiž šlechta – hlavní vlastník půdy v Čechách – obrací svou pozornost k režijnímu hospodaření na svých větších či menších statcích. Znamená to, že majitelé panství zakládají na své půdě ekonomické podniky jako mlýny, rybníky, hamry, ovčíny, apod. a k často velmi promyšlenému řízení chodu celého panství najímají odborníky do funkcí správních úředníků. Tito většinou příslušníci nižší šlechty a měšťané, jimž se dostalo potřebného univerzálního vzdělání, inspirováni vzorem městských knih, které znali z působení v kancelářích měst a tlačeni nutností evidence pohybu poddanského majetku, začínají zakládat pro poddané gruntovní (pozemkové) knihy. Jak uvidíme dále, tyto knihy měly nejen význam pro majitele panství – vrchnost, ale i pro poddané. Gruntovní knihy se staly všeobecnými (vyjma snad několika málo dominií) ve druhé polovině 16. století.
Co bylo jejich obsahem? Především převody gruntů, tedy selských usedlostí vybavených dostatečnými polnostmi a další transakce spojené s poddanským nemovitým majetkem. S tím ovšem souvisely některé další právní zápisy z oblasti práva dědického, rodinného, manželského.
Je zajímavé, že podoba knih je po obsahové stránce stejná jako dnes, i když pochopitelně v průběhu staletí doznala změn, a to především po formální stránce. V dnešních pozemkových knihách jsou jednotlivé nemovitosti řazeny podle tzv. vložkového principu. Každý dům má vyhrazen určitý počet listů – tzv. vložku a všechny transakce jsou zapisovány do ní. V prvotních pozemkových knihách se ještě zapisovaly převody podle chronologického principu, tedy tak, jak přicházely na soud strany. Ale vložkový princip se rychle zavedl již během 16. a 17. století.
Dnes je v části pod písmenem A identifikován dům a k němu příslušející pozemky, pod písmenem B nalezneme vlastnické změny a pod písmenem C věcná břemena (hypotéky, apod.). Veškeré tyto informace, pochopitelně v patřičně dobové formě, můžeme nalézt i v knihách statku Pátku nad Ohří, které byly založeny stejně jako knihy pro ostatní vsi r. 1693. Staré pozemkové knihy, které byly většinou pro jednu ves či skupinu vsí najednou, jsou dnes uloženy v archivních fondech bývalých velkostatků. A protože statek Pátek nad Ohří patřil (až do poloviny 20. století) premonstrátskému klášteru na Strahově, pozemkové knihy můžeme najít v jejich archivu.
Gruntovní knihy byly většinou mohutné folianty s mnoha listy, takže do některých se zapisovalo i více než 100 let. Gruntovní kniha vsi Pátek z let 1693-1722 (1725) má 746 stránek a podle svého významu také vypadá: je svázána do kožené vazby s barokním slepotiskem. Kniha byla založena 17. března 1693 za Ferdinanda říšského knížete Ditrichsteina, a to proto, jak se píše v jejím úvodu, „poněvadž tělesná paměť lidem v nepaměť přichází, protož pro lepší pořádnosti hospodářův a sirotkův, aby jeden každý, což na gruntech a ve vesnici této o svých spravedlnostech věděti aneb jich pohledávati chtěl.“ Poté následuje vysvětlení, proč došlo k založení nových knih: staré byly vedeny nepořádně a také ceny statků bylo nutno přehodnotit. Jedním z důvodů, proč byly knihy vedeny, bylo totiž zaznamenávání splátek nového majitele vrchnosti, ale také sourozencům, případně vdově. Podle práva musel syn, který zdědil usedlost, rozdělit její hodnotu podle počtu sourozenců (včetně případně pozůstalé manželky starého hospodáře) a každému z nich vyplácet dědický podíl ve splátkách. Důvodů k vydědění nebylo mnoho (neřádný život, neposlušnost), takže syn – nový hospodář často pokládal „gruntovní peníze“ svým sourozencům (a jejich dětem, případně dalším pozůstalým) celý život.
Leckdy mohou pozemkové knihy přiblížit životy jinak zcela anonymních rolníků. Některé rody držely statek po dlouhá desetiletí, jindy šel grunt z ruky do ruky. Podívejme se například, co se píše v gruntovní knize z let 1693-1722 o usedlosti ve Vrbně nad Lesy, nazývané „Šňůrkovský grunt“.
„Léta Páně 1693, dne 30. marti [března] jest skrze rychtáře a konšely panství páteckého grunt tento Adamovi Fučíkovi prošacován[oceněn] v pěti čtvrti rolí za 300 zlatých“, píše se v úvodu. Adam Fučík vydržel na Šňůrkovském gruntu jen pět let; 16. prosince 1698 ho prodal (se svolením vrchnosti, ovšem) Jiříkovi Pospíšilovi. Za necelé čtyři roky se ale dozvídáme, že „Léta Páně 1702, dne 29. marti, poněvadž Jiřík Pospíšil z toho gruntu odešel, a svou manželku s dítkama malejma zanechal, a ona žena jeho sama hospodařiti skrze spuštění statku, a kontribuci, též roboty vybejvati nemohla, protož tento statek Maxovi Duchkovi skrze ženu Jiříka Pospíšila a u přítomnosti rychtáře vrbenského, stradonského, radonského a řivčického se dobrovolně mezi sebou porovnali...“. Zdálo by se, že nezodpovědný živitel rodiny od ní prchl. Ale na dalším listu historie pokračuje: „Nový zápis Jiříkovi Pospíšilovi. Léta 1704 dne 22. juni. Poněvadž Jiřík Pospíšil s atestací dokázal [podložil důkazem], že on z toho statku od své manželky neodešel, nýbrž na ňáký čas k svým dalekým přátelům o ňákou pomoc se odebral, a pro dalekost, jak své manželce přislíbil, tak v tom čase navrátit se nemohl, a také za to, že bez dovolení důchodu [vrchnostenské kanceláře] na tak dalekost se vydal, arestem náležitým potrestán byl...“, statek mu byl navrácen, přičemž se s Maxem Duchkem vyrovnal. Nicméně Jiřík Pospíšil se svou usedlostí spokojen nebyl. Po dalších pěti letech – v roce 1709 – ji směnil s Vítem Blažkem, „stoje při knihách purkrechtních“. Tato formulace znamená, že Vít Blažek s Jiříkem Pospíšilem dorazili na pátecký zámek, kde bydlel vrchnostenský úředník, nazývaný hejtman, v této době pan Matouš Jan Myslíkovský, a v kanceláři, kde byly knihy uloženy, před ním prohlásili, že si přejí vyměnit statky.
Šňůrkovský statek tedy změnil de iure majitele čtyřikrát, respektive pětkrát za 16 let, a to rozhodně zdárnému hospodaření neprospívalo.
V další gruntovnici, tentokrát z Radonic z let 1731-1881, nacházíme opačný příklad. Nejprve se však podívejme prostřednictvím zápisů v této knize poněkud blíže na usedlost č. 4, která patřila Francovi Kybalovi. Ke statku patřil lán polí (zhruba přes 18 hektarů), zahrada a 7 luk. V roce založení knihy (1731) na něm vázla řada povinností. Předně to byl svatojiřský a svatohavelský úrok (za pronájem půdy), který činil 4 zlaté a 2 krejcary. Dále musel majitel platit kontribuci na „vychování vojska“; ta se rozepisovala po kvartálech podle potřeb armády. Ke kostelu – radonickému záduší – bylo nutno odvádět 36 krejcarů za „železné krávy“ (původní povinnost vychovat krávu a odvést ji k záduší se proměnila v nepřetržitě odváděnou finanční částku, proto byla kráva železná – nezničitelná a věčná). Radonický farář dostával desátek původně ve formě obilí, v roce 1731 šlo už opět o převedenou částku 2 zl. a 2 kr. Robota potažní čili s koňským spřežením (potahem) činila 3 dny týdně, pěší neboli ruční robota se musela vykonávat také tři dny týdně. Robota ovšem nevázla na hospodáři, ale na nemovitosti, říkáme jí proto reálné břemeno. Mohl ji tedy vykonávat kdokoli z „personálu“, tedy některý z čeledínů, kteří na lánovém statku pomáhali jako podruzi a kteří tam jako námezdné síly žili.
|
|
Gruntovní kniha vsi Radonice z let 1731-1881. Uložena ve Státním ústředním archivu v Praze, 1. odd., fond ŘP Strahov, kniha č. 4189. Úvodní zápis o statku čp. 4 |
